Život s demencí

Kdy vlastně končí život? Je to až smrtí nebo dříve, kdy člověk už jenom přežívá, bez vlastní aktivity.

Mám otce, kterému je diagnostikována střední až těžká demence. Moje matka, jeho manželka, se o něho odmítla starat. Teď navíc čeká na operaci srdce, tak se ani starat nemůže.

Otec teď bydlí u nás v malém bytě v paneláku. Je absolutně nesoběstačný, inkontinentní, užívá mraky léků, je cukrovkář, špatně vidí, špatně slyší, špatně chodí, v bytě je stále dezorientovaný. Já i moje dospělé děti chodíme do zaměstnání. Zatím to nějak funguje. Otec sice kolikrát neví kdo jsme, vynechává padesát let svého života a vrací se do dětství.

Všude po bytě máme rozmístěny různé lístečky s instrukcemi. Tak např., když zavolám z práce, má u mobilu napsáno: „Až budu volat, zvedni mobil zeleným tlačítkem.“ Potom mu dávám po telefonu další povely: „Jdi do kuchyně, najdi lednici (ta má na sobě nápis LEDNICE), otevři ji, vyndej krabičku s nápisem OBĚD (připravuji mu studený, teplé jídlo máme až na večeři), zavři lednici, sněz si oběd u stolu.“

Otec býval velice chytrý člověk. Před revolucí rozjížděl tři přidružené výroby pro zemědělská družstva. (Na vysvětlenou: Nyní mají zemědělci dotace. Dříve mívali přidružené výroby, ze kterých jim plynuli peníze na udržení zemědělské výroby.) Jednu výrobnu rozjel na lisování plastů (okolo ní občas jezdíme a plně funguje dodnes) a dvě další výroby byly zaměřeny na elektroniku. Po revoluci byl úspěšný podnikatel ve výrobě a opravách elektroniky. Dočetla jsem se, že demence u lidí s původně vyšším IQ postupuje rychleji. Asi to bude právě tátův případ. Ještě v únoru si opravoval nůžky na stříhání stromků na své zahradě. Dnes už není schopen sestavit ani obrázek dvacetidílného puzzle určeného malým dětem.

Většina mých zájmů a koníčků šla teď stranou. Pokud nejsem v práci, je to ošetřovatelství na plný úvazek. Moc rád chodí na procházky, takže už znám většinu jabloneckých parků. Má rád také posilovací stroje u jednoho z parků, na nich si cvičí svoje špatně pohyblivé nohy.

Jak to bude však dál, až se jeho zdravotní stav zhorší, vůbec netuším. Informací o tom, jak se starat o lidi s demencí je neskutečně málo. Na neurologii jsem dostala pouze malou příručku s všeobecnými informacemi. Jaké jsou však možnosti v regionu, nevím.

Dočetla jsem se, že v posledních letech lidí s demencí několikanásobně přibylo. Stát a zdravotnictví na to samozřejmě není připraveno. Do normálních domovů důchodců tyto lidi nepřijímají a domovů se zvláštním režimem je zoufale málo.

Svět vynakládá nemalé peněžní prostředky např. na zbrojení, na výzkum vesmíru, na vývoj techniky. Nebo na podporu přemnožených lidí v rozvojových zemích, místo toho, aby je učil kontrolované porodnosti. Avšak o mozku a nemocech s ním spojených toho moc neví. Lidský věk se prodlužuje a tím samozřejmě lidí s onemocněním mozku bude stále přibývat. Jak to, že i na choroby mozku, které jsou známé už hodně dlouho, existují pouze léky oddalující průběh nemoci a nikoliv léky danou nemoc léčící, Nebo existují, jenom normální lidé o nich zatím vědět nesmějí? A dá se vůbec zabránit tomu, aby člověka demence potkala? Myslím, že do blízké budoucnosti nebude velkým strašákem už pouze rakovina, ale demence také.