Ke svému zaměstnání si navíc trochu přivydělávám výrobou šperků. Přes e-shop se mi toho moc neprodá, proto s dcerou od jara do podzimu, tak asi jednou do měsíce, jezdíme prodávat na řemeslné trhy a jiné akce. Máme malý dřevěný stánek a provozujeme tvořivou dílničku.
V září se koná každoročně akce pro děti: Jičín – město pohádky. Po dvakrát jsme tam přijely pouze na jeden den, a to v sobotu. Při posledním ročníku mě napadlo přihlásit se i na neděli. Sobota probíhala tradičně, mnoho lidí, sotva jsme s dcerou stíhaly. Večer jsme sbalily dílničku a zboží ze stánku. Stánek jsme trochu zakryly igelitem, který jsme připevnily kolíčky na prádlo. Jako ostatní prodejci jsme i my dvě odjely a stánek ponechaly na místě.
Když jsme se ráno v půl osmé vrátily na místo, nevěřily jsme vlastním očím. Stánek ležel na zemi celý polámaný. Moc jsem na něj nechtěla šahat, v domnění, že si ho třeba někdo přijde vyfotit a nějak se to bude řešit. V dřevěné informační budce na náměstí, kde měli být každý den od šesti hodin přítomni pořadatelé, nikdo nebyl. Při našem pátrání jsme narazily na někoho, kdo nám s klidem řekl: „No oni včera pařili, tak asi přijdou později.“ Nakonec jsme v muzeu našly dvě hodné dámy, které nám dodaly optimismus, ať to prý nevzdáváme, že by snad „Město pohádky“ mělo být pojištěné proti takovýmto případům a ať si zatím zajdeme na policii, že hlavnímu pořadateli zkusí zatím zavolat. Na státní policii nám pouze domovním telefonem sdělili, že kamerový systém má na starost městská policie, ať si zajdeme tam. Cestou jsme opět míjely stánek pořadatelů a světe div se, už nebyl prázdný. Bylo devět hodin. Přišla tam zrovna paní, která také hlásila poškození stánku. Slečna, která asi patřila k pořadatelům, si šla vyfotit s paní její stánek a potom i ten náš. Domluvila jsem se, že nám alespoň vrátí za neděli poplatek za místo.
Na městské policii jsem pak vysvětlila, co se nám stalo na Husově ulici se stánkem a poukázala na to, že na dohled je kamera a poprosila, jestli by se mohli podívat na záznam. Službu konající policisté nás usadili na chodbě a ochotně se šli podívat. Po chvíli se vrátili, že to kamera skutečně zachytila. Prý šla po deváté hodině (asi z ohňostroje) skupinka lidí, od které se oddělila mladá slečna a skočila nám na stánek. Kolem šla jiná skupinka lidí, dokonce s dětmi, nic však nenahlásili. To je fakt dobrý příklad pro děti. Zeptala jsem se, co se s tím dá dělat. Jeden z policistů se mě zeptal, jaká je škoda. Stánek jsem si jednak vyráběla sama a jednak to na místě ještě tak pečlivě nezkoumala, takže jsem odpověděla, že předpokládám tak do pětistovky. Na to mi bylo odpovězeno, že to tedy je jen přestupek a na kameře je to stejně jen z dálky a do obličeje slečně není vidět, takže nemá smysl to ani sepisovat. S tímto zjištěním jsme odešly. Dcera to pak komentovala slovy: „Doufám, že si holka alespoň pořádně natloukla.“
Cestou zpět k rozlámanému stánku jsem si říkala, vždyť to přeci nebude jediná kamera na této ulici a kdyby se podívali na jinou, jistě by jí někde do obličeje vidět bylo. Také nechápu, proč při tak velké akci a ještě v době, kdy se rozcházejí davy po ohňostroji, není v ulicích více policistů. Nebo by úplně stačilo, kdyby na té služebně před monitorem jeden policista seděl a sledoval dění a v případě potřeby tam ihned někoho poslal. Jednou jsem viděla v televizi reportáž o městské policii v Jablonci, jeden policista monitory stále sledoval. Když to tak jde v Jablonci, tak proč ne v Jičíně? Myslím, že je jedno jak velká škoda vznikla, i kdyby to byla třeba jenom stovka. Teď si slečna a její přátelé mohou myslet, že kdykoliv cokoliv zničí a třeba rovnou pod kamerou, stejně na ně nikdo nepřijde. To je výchova národa.
Tak se tak sama sebe ptám, jestli jičínským městským policistům k něčemu bude sedm nových kamer, když nevyužívají ani ty dosavadní. V té zprávě v rádiu říkali, že přijdou na 1,2 milionu Kč. Není to zbytečné plýtvání penězi? Nebo policisty snad někdo naučí je sledovat?
Při balení ruiny stánku teprve zjišťujeme míru poškození. Když jsme byly už skoro hotovy, přišla nějaká paní a nadšeně povídá: „To jsem ráda, že jsem vás našla. Včera si naše děti v dílničce vyrobily dvě vánoční hvězdičky a já myslela, že je platil manžel a on si zase myslel, že já, takže jsme vlastně odešli bez placení. Tak vám teď dodatečně nesu čtyřicet korun a omlouvám se,“ a podávala mi dvě dvacetikoruny. Bylo to velice milé. Ještě stále existují poctiví lidé. Poděkovala jsem, ale peníze jsem nechtěla. Když jsem paní vysvětlila, jak dopadl náš stánek, vyřešila to tak, že se tedy rozdělíme, že ona si nechá dvacku a já dvacku, a že to mám na nový začátek.
Materiál na opravu mě nakonec přišel na 1200 Kč. Oprava mi zabrala dva víkendy. A to nepočítám ušlý zisk. Za dva týdny po „Městu pohádky“ se totiž konala ve Staré Boleslavi Svatováclavská slavnost a na ní první malý řemeslný trh, na který nás pozvali. Opravu stánku a tím ani výrobu šperků jsem nestihla, takže jsem se musela omluvit a místo odříci. Alespoň, že nám „Město pohádky“ vrátilo poplatek za místo za neuskutečněný nedělní prodej jak slíbili.