Sardinie - 8. závěrečná část

Tento díl je především o nádherné procházce Florencií za svítání, kterou jsme nemohli opomenout při zpáteční cestě ze Sardinie. Také představím co jsem si autentického přivezla z ostrova domů.

Když jsem doma při plánování cesty navrhovala, že hned vedle Livorna je Pisa, kde bychom se mohli zastavit, bylo mi řečeno od syna: „Jo, a budeme se tam fotit jako pitomci, jak podpíráme věž, ne. Vždyť skoro při cestě je Florencie, kde je toho mnohonásobně více k vidění.“

Trasa procházky po Florencii byla celá v jeho režii. Na střední škole byla jedním z jeho hlavních předmětů „historie umění“, takže přesně věděl, co chce vidět.

Zaparkovali jsme ve velké podzemní garáži Parcheggio Fortezza Fiera, která je otevřená 24 hodin denně a je v docházkové vzdálenosti do centra. Opravdu prostorné parkování je skoro prázdné, protože jsme dorazili ještě před svítáním. Chtěli jsme si odskočit na toaletu, ale bohužel úplně všechny v celé garáži byly zavřené.

Hned při východu z garáže mě v tuto ranní hodinu znervóznil nějaký černoch. Potom občas zaznamenáme nějakého spícího bezdomovce. V centru města jsou všude čistící vozy a pěší úklidové čety. Upřímně moc nechápu jak některá místa v centru můžou být tak hustě pokryta odpadky. Potom se rozhlédnu a odpadkové koše vidím opravdu jen zřídka. Zaujalo mne uklízení skleněných láhví. Čistící stroj ji několikrát přejede koly tam a zpět a potom střepy nasaje.

K první památce přicházíme z boku.

Je to bazilika Santa Maria Novella. Novella, česky nová, dostala jméno, protože od 9. století zde stála modlitebna Panny Marie a když v roce 1221 areál získali dominikáni, rozhodli se postavit kostel nový. Stavba této gotické části probíhala mezi lety 1246 – 1360. Rané renezanční průčelí, obložené mramorovou mozaikou vzniklo až mezi lety 1456 – 1470 a autorem je architekt Leon Battista Alberti. Roku 1614 byl ve zdejší kazatelně jedním z dominikánských kněžích veřejně odsouzen Galileo Galilei za to, že se přihlásil ke Koperníkovu učení. To byl začátek jeho pronásledování.

Potom pokračujeme na náměstí Piazza San Giovanni. Syn chvilku studuje ceduli u toalet, které mají být otevřeny 24 hodin denně a jsou zavřené, já jsem zatím o nějakých dvacet metrů popošla a z boční ulice ke mně přivrávoral nějaký silně opilý Ital a zastoupil mi cestu a něco mumlal. Lekla jsem se, ale napadlo mě hned zavolat na syna, aby opilec věděl, že tam nejsem sama. Okamžitě to zabralo, když opilec viděl, že se k nám blíží, zase odvrávoral pryč.

Na náměstí Piazza San Giovanni stojí Baptisterium San Giovanni. Je to křestní kaple zasvěcená patronu Florencie, sv. Janu Křtiteli. Nově narozené děti zde byly zapisováni do matriky a potom tu byly i pokřtěny. Je jednou z nejstarších staveb ve Florencii. Soudí se, že základy byly položeny už v pozdně římském období, ve 4. - 5. století. Dnešní podoba v románském toskánském stylu pochází z 11. - 12. století.

Vedle baptisteria stojí sloup Colonna di San Zanobi. Je tu na památku údajného zázraku. Na tomto místě stál strom, který se v lednu zazelenal, když se ho dotkla nosítka při přenášení ostatků biskupa svatého Zenobia z jednoho kostela do druhého.

Kaple má troje bronzové dveře. Autorem těchto na fotce je Lorenzo Ghiberti, je to však jen kopie, originál je uložen v Museo dell´Opera del Duomo.

Vedlejší náměstí se jmenuje Piazza del Duomo a jsou na něm další dvě významné památky, katedrála Santa Maria del Fiore (panny Marie v květu) neboli Duomo di Firenze (florentský dóm) a zvonice Campanile di Giotto.

Zvonici navrhl Giotto di Bondone, výstavba byla zahájena v r. 1334. Giotto stihl dokončit pouze jedno patro, v roce 1337 zemřel. Ve stavbě pokračoval Andrea Pisano. V roce 1348 byla výstavba přerušena, protože Evropu zasáhla epidemie dýmějového moru, tehdy zemřelo 50% lidí. Stavbu dokončil až roku 1359 Francesco Talenti. Ten se však nedržel původního návrhu Giotta, navrženou výšku 122 metrů snížil na dnešních 85 metrů a kvůli perspektivě při pohledu zdola postavil poslední tři úrovně tak, že každá je větší než ta nižší.

Katedrála Santa Maria del Fiore je pátá největší na světě, pojme až 25 tisíc lidí. Původně na tomto místě stál románský kostel Santa Reparata, postavený někdy mezi 4. - 5. stoletím, za válek s Byzanci byl zničen, v 7. - 9. století znovu postaven. Při výstavbě katedrály bylo zbořeno pouze průčelí starého kostela, ve kterém se dále až do roku 1375 konaly běžně bohoslužby. Nová katedrála postupně obklopila původní budovu. Pozůstatky starého zbořeného kostela jsou k vidění v podzemí dómu.

S výstavbou katedrály se začalo r. 1296, architektem byl Arnolfo di Cambio. Poté co zemřel, byly práce přerušeny. Znovu započaly až v r. 1357, architektem byl Francesco Talenti, který původní plány Cambia změnil, katedrálu rozšířil a také navrhl výstavbu velké kopule.

Na kopuli byla vypsána architektonická soutěž, kterou vyhrál Fillipo Brunelleschi. Traduje se historka, že při konkurzu, když odmítl Brunelleschi prozradit, jak chce kopuli postavit bez lešení, požádal o vejce a prohlásil, že ten kdo ho postaví na špičku, bude také dost chytrý, aby postavil kopuli bez lešení. Nikomu se to nepovedlo. Brunelleschi naťukl špičku a vejce na ni postavil. Přítomní namítali, že to by dokázal každý, načež Brunelleschi odpověděl, že zrovna tak by každý dokázal postavit kopuli bez lešení, kdyby jeho plány viděl.

Kopule je doteď považována za zázrak stavební techniky. Byla postavena zvenčí dovnitř, z cihel kladených ve vzoru rybí kosti. Je čtvrtá největší na světě. Byla dokončena roku 1436 a poté kostel vysvěcen.

Mezi lety 1468 – 1475 astronom a matematik Paolo dal Pozzo Toscanelli vytvořil v kapli dírkový grómon. Bronzinu s malým otvorem umístil v jižní části kopule, na podlaze vytvořil čáru poledníku a kruhovou značku slunovratu. Od konce května do začátku července je vidět v době mezi 12.30 – 13.30 hod. jak sluneční světlo postupuje podle linie poledníku. V době letního slunovratu (21. 6.) světlo vstoupí na místo označeného mramorovým diskem.

Časem byl Toscanelliho grómon zapomenut, až r. 1755 jej znovu zrestauroval astronom Leonardo Ximenes a vytvořil novou linii poledníku za účelem měření odchylky v šikmosti ektiptiky.

V 19. století se během restáurátorských prací bronzina ztratila, když byla opět nalezena ve skladišti, rozhodl se ředitel muzea Specola Giovan Battista Donali provést nová měření a bronzinu umístil mírně výše.

V dnešní době se každý rok uskutečňuje pozorování slunovratu, akce je zdarma, ale na tuto akci je do prostoru vpuštěno jen omezené množství návštěvníků, kteří musí být dopředu objednáni.

V roce 1478 byl v katedrále spáchán atentát na dva bratry Medicejské, což byla tehdy vládnoucí rodina Florentské republiky. Rodina Pazziů si najala dva kněží, kteří jej měli vykonat. Jeden z bratrů Lorenzo, však přežil a potom provedl mnoho poprav spiklenců.

Jedna z menších kopulí katedrály.

Roku 1587 bylo zbořeno nedokončené průčelí, které stavěl Cambio. Novogotická přední fasáda pak byla dokončena až v roce 1887 podle návrhu architekta Emillia de Fabris.

Na náměstí Piazza del Duomo stojí také muzeum Museo dell´Opera del Duomo. Od středověku se na tomto místě nacházely kamenické dílny a skladiště materiálu. Na nádvoří dílen tesal mladý Michelangelo slavnou sochu Davida. Muzeum bylo založeno r. 1869. Nachází se v něm převážně originály uměleckých děl z katedrály, baptisteria a věže. Z čelní strany vypadá stroze, ale nenechme se mýlit, je docela rozlehlé.

Fascinující je nahlížet do temných pustých postranních uliček.

Na další fotografii je vlevo zvonice opatství Badia Fiorentina. Na tomto místě býval velmi starobylý kostel Santo Stefano. V r. 960 ho koupila Willa z Toskánska na výstavbu benediktinského opatství. V r. 1285 prošel kostel radikální přestavbou v gotickém stylu, architektem byl Arnolfo di Cambio.

Zvonice byla původně čtyřúhelníková, označovala devátou a třetí hodinu dne, kdy začínala a končila pracovní doba. V roce 1307 byla však z poloviny zbořena, aby byli potrestáni mniši, kteří nechtěli platit daně. V letech 1310 – 1330 byla postavena nová šestiúhelníková zvonice na zbylých čtyřúhelníkových základech.

Říká se, že tu Dante Alighieri poprvé viděl Beatrici Portinali, která byla jeho múzou.

Dnes je opatství domovem kongregace mnichů a jeptišek zvané Fraternitá di Gerusalemme. Každý den v 18.00 zpívají nešpory a v 19.30 je mše. Místní i turisté tvrdí, že účast na nešporách a mši je jedním z nejkrásnějších zážitků ve Florencii.

Na stejné fotografii je vpravo Národní muzeum Bargello – Museo Nazionale del Bargello. Palác s věží byl postaven mezi lety 1255 – 1346. Budova byla nejprve sídlem starosty, potom soudu a nakonec velitelem policie. V 18. stol. se na dvoře paláce popravovalo. Dráb (bargello) – odtud název muzea. Palác se stal muzeem v roce 1865.

Jeho sbírka renesančních soch je považována za jednu z nejpozoruhodnějších na světě, zahrnuje mistrovská díla Michelangela, Donatella a dalších významných sochařů. V muzeu je také velká sbírka užitého umění, mincí, zbraní a miniatur.

Úplně vpravo na fotografii je Museo Zeffirelli. Franco Zeffirelli (1923 – 2019) byl italský režisér, scénárista, scénograf a politik.

A úplně vlevo na fotografii je Palazzo Gondi. Budovu navrhl v r. 1489 Girliano da Sangallo pro bankéře Girliana Gondiho, postaven byl nad ruinami římského divadla. Prý tu bydlel i notář Piero da Vinci, otec Leonarda da Vinci a traduje se, že sem chodil Leonardo navštěvovat otce a v jeho ateliéru namaloval slavný obraz Mona Lisa.

Zajímavostí je, že nedávno vyšla kniha Život Leonarda Caterinina syna, napsal ji badatel Carlo Vecce. Čerpal ze středověkých rukopisů. Zjistil, že matkou Leonarda byla otrokyně čerkeského původu z Kavkazu Catarina. Nebyla však otrokyní Leonardova otce, i když s otroky také obchodoval, ale otrokyní někoho jiného. Badatel našel dokument o jejím osvobození, a to šest měsíců po narození Leonarda. Dokument sepsal sám notář Piero da Vinci. Potom se Catarina provdala za farmáře z Vinci.

Potom pokračujeme na náměstí Piazza di Santa Croce, kde stojí bazilika Basilica di Santa Croce. Výstavba byla zahájena roku 1294 na místě františkánského kostela. Architektem byl Arnolfo di Cambio. Novogotická zvonice je z roku 1842, tu původní zničil požár. Je zde celý komplex budov s množstvím kaplí, náhrobků a s muzeem. V bazilice je pohřbeno mnoho významných florenťanů, např. Michelangelo, Galileo Galilei, Rossini.

Na rohu před bazilikou stojí socha Dante Alighieriho od Enruka Pazziho z r. 1865.

Na opačné straně náměstí stojí fontána Fontana di Piazza Santa Croce, roku 1673 ji navrhl architekt Pier Mario Baldi. Překvapující je, že hned vedle fontány je stanoviště taxíků. Jak poznamenal můj syn, to by asi v Praze hned vedle památky neprošlo.

Dále pokračujeme na nábřeží řeky Fiume Arno, kde se nemůžeme vynadívat na budovy na protějším břehu, zalité ranním sluncem. Škoda jen, že fotografie tu atmosféru tak nezachytí.

Kdo ví, zda si i tento holub užívá scenérii nábřeží zalitého vycházejícím sluncem.

O kousek dál řeku Arno přetíná most Ponte Vecchio. Most byl postaven roku 1345 a architektem byl Neri di Fioravante. Po obou stranách mostu jsou malé obchůdky, které původně sloužily řezníkům. V 16. století se změnily na dílny spojené s obchůdky zlatníků. Uprostřed mostu je volné vyhlídkové prostranství s kašnou a bustou zlatníka a sochaře Celliniho.

Nad jednou stranou obchůdků vede Vasariho koridor – Corridoro Vasariano. Chodba je celkově kilometr dlouhá, spojuje radnici Palazzo Vecchio s palácem Pitti – tehdy sídlem toskánského vévody Cosima I. Medicejského. Byla postavena za pouhých pět měsíců v roce 1565 Giorgiem Vasarim. Vévoda se po zrušení Florentské republiky necítil mezi obyvatelstvem Florencie bezpečně a po svatbě svého syna nechal rychle postavit tuto chodbu, aby ochránil i nový manželský pár. Masné krámy byly z mostu Ponte Vecchio přesunuty jinam, aby jejich zápach nerušil vladaře při průchodu. Na následující fotografii je krytá chodba na nábřeží, nad kterou je právě část Corridoro Vasarino.

Na další fotografii je Palazzo Vecchio (Starý palác). Byl postaven mezi lety 1299 – 1314 podle projektu Arnolfa di Cambio. Palác je opevněn a má strážní věž, aby byla zajištěna bezpečnost konšelů. V 16. století nechal palác vévoda Cosimo I. Medicejský přestavět. Před radnicí stojí replika sochy Davida od Michelangela. Originál tu stával od roku 1299 do roku 1873, nyní je k vidění v Galeria dell´Accademia di Firenze.

Při procházení Florencií jsme potkávali obchodníky, kteří si táhli své káry se zbožím potemnělými úzkými uličkami. Když jsme se vraceli naší okružní cestou k parkovišti, procházeli jsme i kolem lodžie Loggia del Mercato Nuovo nebo také lidově Loggia del Porcellino. Byla vystavěna v 16. století za účelem krytého prostranství pro obchodování s hedvábím a drahými předměty, podle Giovanniho Battisty del Tasso. Později ji upravil Bernardo Buontalenti. Ve výklencích jsou mramorové sochy.

Na východní straně lodžie stávala fontána v podobě selete Fontana del Porcellino vytvořená Pierem Taccou kolem r. 1933, za účelem osvěžení obchodníků i zákazníků. Nyní se nachází v Bardini Museum. Na jižní straně lodžie je nyní její kopie. Tradice říká, že pokud chcete mít štěstí musíte selátku sáhnout na nos a do jeho úst vložit minci a počkat až tlakem vody vypadne a propadne mřížkou do odtoku.

Ve středu lodžie je tzv. kámen skandálu v podobě disku, který v renezanční Florencii sloužil k potrestání a zostuzení nepoctivých obchodníků a zákazníků. Nepoctivci byli spoutáni řetězem a jejich holým pozadím se bouchalo do kamene. Odtud pochází italský výraz „skončit zadkem na zemi“. My máme obdobný výraz „skončit s holým zadkem“. Tak si říkám, že je škoda, že takový disk není u nás nyní v každém městě.

Potom ještě procházíme náměstím Piazza della Repubblica.

Za nějaké tři hodiny parkování jsme zaplatili 4,80 Euro. Odjíždíme po osmé hodině ranní, silnice Florencie ještě nejsou přeplněné, takže se v pohodě dostáváme na dálnici. Ta však přeplněná opět je a často popojíždíme v koloně. Počasí se rychle zhoršuje, tak si říkáme, že na zpáteční cestě přes Rakousko raději vrškem nepojedeme a zakoupíme si dálniční známku. Stavili jsme se na dvou pumpách u hranic, ale známku tam neprodávali. Tak si ji kupujeme on-line. Potom jsme se zastavili na jídlo úplně u hranic před Brennerským průsmykem, je tam v místě bývalého celního úřadu muzeum současného umění a na vstupních dveřích cedule, že tam mají v prodeji dálniční známky, pozdě, už máme zakoupeno. Jakmile překročíme hranici a Italové na dálnici už nejsou, je doprava hned plynulá. Následující fotka je poslední z naší cesty, pak už vjíždíme do mlhy a až domů nám prší.

Abych se vrátila k Sardinii. Pokud se chcete převážně koupat v létě v moři, postačí zůstat na východním pobřeží. Pokud však chcete poznávat Sardinii, doporučila bych jarní období, kdy tam vše kvete.

Ze Sardinie jsem si přivezla kousek surové kůry korkového dubu jako vzpomínku na vnitrozemí, kde jsme viděli několik hájů s oloupanou kůrou.

Dále jsem si přivezla sardinský chléb Pane Carasau. Zajímavostí je, že ho tam prodávají i v supermarketech, já ho koupila v Lídlu. Jsou to tenké křupavé plátky. Původně ho vymysleli pastýři, kteří při stěhování svých stád na nové pastviny potřebovali mít sebou nějaké trvanlivé jídlo. Na tomto pečivu je uvedena trvanlivost celý rok. Na Sardinii se např. podává jako „Pane Frattau“ přelitý rajčatovou omáčkou se sázenými vejci a strouhaným sýrem. Nebo se namáčí do hovězí polévky. Také se podává pokapaný olivovým olejem se špetkou soli jenom jako chipsy k vínu.

No, a samozřejmě jsem si musela přivést Limoncello. Tento úžasný likér nám už kdysi přivezli rodiče někdy v devadesátkách z Liparských ostrovů. Máma mi s ním přivezla i recept tištěný na utěrce, ale bohužel jsem likér podle něho nikdy vyrobit nezkoušela.

Tak na Sardinii.