Odpolední procházka o Štědrém dnu

Moje malé zamyšlení nad tím, co je pro mě na Vánocích hezkého. A lítost, že lidé nejsou na sebe milejší po celý rok.

Hned po poledni jsem se vydala na malou procházku pro pár větviček smrku do vázy. Zrovna vykouklo sluníčko. Nejprve jsem potkávala samé pejskaře. Blíže k lesu však byl naprostý klid. Posadila jsem se na lavičku na rozcestí, okolo které jsme loni od jara do podzimu často chodívaly s dcerou při venčení kočky. Tentokrát jsem tam však byla úplně sama. Už je to mnoho let, co jsem se naposledy procházela lesem sama. Popošla jsem kousek hlouběji do lesa, na-skřípala pár drobnějších kousků smrkových větviček a vracela se po cestě zpět. Proti mně chodili rodiny s dětmi nebo maminky s kočárky.

Ale proč o tom všem píši? Velice zvláštní na tom bylo to, že mě všichni zdravili. To se nám dříve stávalo jen výjimečně, když se s námi kvůli kočce chtěl dát někdo do řeči. Proč jsou na sebe lidé milí a vlídnější jen o Vánocích? Proč by tomu nemohlo být tak po celý rok?

A co je pěkné pro mne na Vánocích? Že se nám po slunovratu konečně zase začnou prodlužovat dny. Vrací se k nám sluníčko.